Předmluva Jamese Lovelocka ke knize Bruna Combyho:

„Ochránci životního prostředí PRO jadernou energii“

Strávil jsem své dětství na anglickém venkově před více než 70 lety, kde jsme vedli jednoduchý život bez telefonů nebo elektřiny. Koně byli normální zdroj energie a skore jsme si neuměli představit rádio nebo televizi.

Jednu věc si však pamatuji přesně, a to jak jsme byli všichni podezíraví a jak konkrétní byly vize ďábla. Lidé, kteří byli jinak inteligentní se bojácně vyhýbali místům, o kterých se říkalo, že tam straší, raději snesli potíže než by cestovali v pátek, který padl na 13. v měsíci.Jejich iracionální obavy živily hloupost a byly docela běžné. Nelze si nemyslet, že tyto obavy nepřetrvávají, ale tentokrát jsou to obavy z výsledků vědeckého výzkumu. To je obzvláště pravda o jaderných elektrárnách, které okolo sebe šíří hrůzu podobnou hrobům osvětleným měsíčním světlem, o kterých se věřilo, že jsou plné vlkodlaků a vampýrů.

Obava před jadernou energií je pochopitelná, protože ji v našich myslích máme spojenou s hrůzami války, ale je mylná, protože jaderné elektrárny nejsou jaderné bomby.

To, co byla na počátku správná starost o bezpečnost, se stalo patologickou úzkostí a bohužel většina viny padá na hlavy médií – novinám, televizi, filmového průmyslu a spisovatelům sci- fi. Ti všichni zneužívali obavy ze všeho jaderného jako spolehlivou a lacinou reklamu prodeje jejich zboží. Oni a političtí dezinformátoři, kteří usilovali o diskreditaci jaderného průmyslu jako potenciálního nepřítele, byli tak úspěšní v soustavném strašení veřejnosti, že nyní je v mnoha zemích navrhnout výstavbu nové jaderné elektrárny nemožné.

Žádný zdroj energie není zcela bezpečný, dokonce ani větrné mlýny nejsou ušetřeny smrtelných úrazů a Bruno Comby podává ve své krásné knize pravdivý a vyvážený výčet velkého přínosů a malého rizika jaderné energie. Z celého srdce s ním souhlasím a chci vás ujistit, že budeme-li pokračovat ve spalování fosilních paliv jako hlavního zdroje energie, je nebezpečí daleko větší a nikoliv pouze pro jednotlivce, ale pro celou civilizaci. Mnoho předních tohoto světa se chová jako nepolepšitelný kuřák: jsme již tolik zvyklí na uspokojování našich potřeb energie spalováním fosilních paliv, že ignorujeme jejich zákeřné dlouhodobé nebezpečí.

Znečišťování atmosféry oxidem uhličitým a ostatními skleníkovými plyny nemá okamžité důsledky, ale v době, kdy jsou účinky tohoto znečišťování na změnu klimatu již zjevné, je již téměř pozdě na nápravu. Kysličník uhličitý otravuje životní prostředí asi tak, jako může sůl otrávit nás. Zpočátku nejsou z mírného požívání patrné žádné škody, ale každodenní „dieta“ obsahující příliš mnoho soli může vést ke smrtelnému zamoření těla.

Musíme rozlišovat mezi tím, co zraňuje přímo lidi a tím, co poškozuje naše přirozené prostředí na Zemi.

Dýmějový mor ve středověku byl poškozující přímo, způsobil hroznou tragedii jednotlivců a zahubil třicet procent Evropanů, ale byl malým ohrožením civilizace a pro samotnou Zemi žádné další důsledky neměl. Spalování fosilních paliv a přeměna přírodních ekosystémů na zemědělské farmy žádné okamžité škody lidem nezpůsobuje, ale pomalu ničí schopnost seberegulace Země k tomu, aby zůstala tím, čím vždy byla, tj. planetou vhodnou k životu. Ačkoliv nic z toho, co uděláme, život na Zemi nezničí, mohli bychom změnit životní prostředí až do situace, kdy civilizace skutečně ohrožena bude.

Někdy v tomto nebo v příštím století to možná uvidíme, protože klima se změní a hladina moří se zvedne. Jestliže budeme pokračovat v dnešním nebo zvýšeném tempu spalování fosilních paliv, je pravděpodobné, že všechna města světa, nacházející se na pobřeží budou zaplavena. Zkuste si představit společenské důsledky situace, kdy stovky miliónů uprchlíků bez domova se pokouší najít kousek suché země, aby mohli žít. Možná se potom v  této vřavě ohlédnou a podiví nad tím, jak mohlo být lidstvo tak bláznivé, že na sebe přivedlo takovou bídu jen spalováním fosilních paliv. Potom budou možná litovat uvažovat nad tím, že tuto bídu mohli odvrátit bezpečným dobrodiním jaderné energie.

Jaderná energie je, ačkoliv potenciálně pro lidi nebezpečná, pro tuto planetu zanedbatelné nebezpečí. Přírodní ekosystémy odolávají úrovním trvalé radiace, které by nebylo možné přežít ve městě. Půda v okolí Černobylu byla pro svou vysokou radioaktivitu odtěžena, protože byla nebezpečná pro lidi, ale tato radioaktivní půda je nyní v plná živin a úrodná pro divočinu, a to více, než v okolních obydlených oblasti. Mluvíme o vyhořelém palivu z jaderných elektráren a máme strach o jejich bezpečné uložení. Rád bych věděl, proč jej nepoužijeme jako nepodplatitelného strážce všech krásných míst na Zemi. Kdo by se odvážil vykácet les, ve kterém je sklad vyhořelého paliva.

Rozsah jaderné úzkosti je takový, že se jeví, že dokonce i vědci historii naší planety zapomněli. Je téměř jisté, že těsně v čase a prostoru vzniku našeho solárního systému došlo k výbuchu supernovy.

Supernova je výbuch velké hvězdy. Astrofyzikové si myslí, že tento osud potká hvězdy, které jsou třikrát větší než slunce. Když hvězda spaluje (fůzí) svoje zásoby vodíku a helia, shromažďuje svém středu produkty této fůze ve formě těžších prvků jako křemíku a železa. Kdyby hmotnost toto jádro z „mrtvých“ prvků, které již nejsou schopny vyrábět teplo a tlak, značně převýšila hmotnost našeho vlastního slunce, potom neúprosné síly jeho vlastní váhy v několika vteřinách způsobí, že kolabuje do tělesa o průměru asi 30 km, přičemž má si zachová hmotnost hvězdy. A zde tedy, ve smrtelné agónii hvězdy, máme všechny ingredience pro obrovský jaderný výbuch. Supernova na svém vrcholu produkuje obrovská množství tepla, světla a tvrdé radiace, a to v množství, které se rovná součtu téhož, produkovaného všemi ostatními hvězdami v celé galaxii.

Exploze však nikdy nemají stoprocentní účinnost. Když hvězda skončí jako supernova, jaderný výbušný materiál, který zahrnuje uran a plutonium, společně s velkým množstvím železa a ostatních prvků hoření, se rozptýlí do prostoru, stejně jako to dělá jaderný mrak při testovacím výbuchu vodíkové pumy.

Pravděpodobně nejpodivnější věcí na Zemi je skutečnost, že se formovala z úlomků odpadu po výbuchu jaderné bomby hvězdné velikosti. To je také důvodem, proč do dneška v zemské kůře existuje dostatek uranu pro zopakování původní události v menším rozsahu.

Neexistuje jiné důvěryhodné vysvětlení přítomnosti takových množství nestabilních materiálů. I ten nejprimitivnější Geigerův počítač naměří, že stojíme na odpadu po obrovské, prastaré jaderné explozi. V našich tělech každou minutu stále vybuchuje půl milionu atomů, uvolňujíc tak malou částečku energie, kterou si uložily z toho divokého ohně tak dávno.

Život začal před asi čtyřmi milióny let za podmínek radioaktivity, které byly daleko intenzivnější než ty, které trápí dnešní ochránce životního prostředí. Navíc v té době nebyl ve vzduchu ani kyslík ani ozón, který by bránil pronikavému ultrafialovému ozařování povrchu Země sluncem. Je dobré uvědomit si skutečnost, že tyto divoké energie kolébku našeho života doslova zaplavovaly.

Doufám, že není pro svět příliš pozdě napodobit Francii a učinit z jaderné energie svůj hlavní zdroj energie. V současné době neexistuje žádná jiná bezpečná, praktická a ekonomická náhrada za nebezpečnou praxi spalování fosilních paliv.

James Lovelock